Dvě soutěže = dva roboti!

Robotický den ve mně stále doznívá… Nicméně nevím jestli je to stárnutím a „moudřením“ nebo jestli je to stárnutím ostatních robotiků , které způsobuje, že povahové vlastnosti se zvýrazňují (ty dobré, i ty špatné), ale letos na robotickém dni bylo opravdu geekovitosti nebo dokonce nerdovitosti až přes míru. Proto považuju za svou povinnost vytrhávat robotiky z jejich zaměření na jediný infinitesimálně malý bod v celém vesmíru a neustále otravovat se svou bludnou přestavou typu „ono tak nějak souvisí všechno se vším“.

ERGO není to tak dávno, co jsem vyprovokoval velikou hádku mezi ženskými v práci když jsem dal do souvislosti dva axiomy, o kterých patrně robotici nemají potuchy:
  1. Každá žena má více než jednu kabelku
  2. V každé kabelce, kterou žena nese je binec.
ERGO výrok 1 a 2 vede k logické otázce, kterou jsem položil – tedy : Když žena mění jednu kabelku za druhou- přesýpá binec z jedné do druhé, nebo má binec ve všech kabelkách a to i v těch, které leží ve skříni. Princip hádky byl v tom, že mladé kolegyně se rozdělily na „skupinu přesýpající“ a „skupinu nepřesýpající“ ale nakonec to ukončily baby důchodkyně rázným prohlášením, že bod 1 je blbost, že poctivá ženská má jenom jednu kabelku a že více kabelek mají jenom coury…
O Přemyslu Otakaru I. se tvrdilo, že byl nesmírně bohatý velmož, neboť měl „dvoje kožené boty„. ERGO dnes rozebíráme otázku – kolik robotů robotici mají a její podstatnější variantu – kolik robotů robotici mají mít. dva robotyJe to totiž jedna z „čertových idejí“ – ušetřit peníze a práci za stavbu více robotů, přihlásit se do více soutěží s jedním robotem, který se bude lišit jenom softwarem – nebo dokonce se ani nebude lišit softwarem, ale bude lautr stejný a jenom červeným tlačítkem se pouští „režim minisumo“ modrým tlačítkem se pouští „režim sledování čáry“ a zeleným tlačítkem se pouští „režim robocarts„…
Používat tři tlačítka – fujtajxl!!! To znamená platit o 6 korun více za mikrospínače – routovat, vrtat a pájet další 4 dírky. Správně se to vyřeší takto – jeden stisk – sumo – dva stisky – čára – tři stisky – robocarts a chtělo by se napsat – 4 stisky „autodestrukční sekvence“ – tak to má být ne?
NEE – proboha NE !!! Neprobírejme ani otázku třesoucí se ruky, která zapne jiný režim (soutěžící v mini-sumo by letos mohli vyprávět). Problém je jinde – pokud upravujete software a pokud během ladění softwaru upravujete i hardware (polohu čidel atd.) – nakonec vám neodvratně vznikne „robotický Frankenstein“ s hlavou přišitou na prdeli – který nebude pořádně fungovat v žádné disciplíně.
Tedy zásady robotické „blbuvzdornosti“ velí – mít pro každou disciplínu robota – specialistu. Tím je samozřejmě umožněno, aby každý z nich měl jiná čidla, jiný tvar, jiné motory, jiná kolečka atd. – což je ten základní předpoklad aby byl opravdu dobrý pro danou disciplínu. Je otázka jak zdůvodnit před rodiči aby koupili součástky na 2 roboty – zkuste fintu – jeden rok se účastnit jedné disciplíny a další rok druhé a přes vánoce „napište Ježíškovi“ třeba i s odkazem na tento článek. Já to dělám taky tak a paní Kubáčová se zatím vždy ustrnula a nový pytlík se součástkami vždy odsouhlasila…
Když už jsme u toho jak všechno se všim souvisí – máme v historii extrémní případ tohoto principu a to byl první mikrobiolog na světě – Holanďan Antonie van Leeuvenhoek. V době kdy nic jako mikroskop nebylo ke koupi, vyráběl si mikroskopy sám a to v obrovských množstvích – prakticky pro každé nové pozorování nový mikroskop. Dokonce měl pracovnu rozdělenou na dvě místnosti – v přední měl stovky „starých modelů„, které ukazoval návštěvníkům a v zadní „třinácté komnatě“ měl ty nejnovější, o kterých vždy věřil, že jsou ty nejlepší – ty veřejnosti neukazoval. Mírně ojetými mikroskopy pak obdarovával své sponzory z řad evropské šlechty a panovníků.
Takže – ne že budete doma vykládat, že píšete Ježíškovi o nového robota, abyste pak starého dali mně!! Samozřejmě, že mezi robotiky funguje princip „kanibalizace“ kdy součástky ze starých robotů se neustále používají v nových robotech znovu a znovu!! Ale opakuju na závěr důrazně – myslet si že s jedním robotem zvládnu 2-3 disciplíny je poukázka na veliké problémy, často končící 2-3 zklamáními…

Redakčně upraveno, publikováno se souhlasem autora.