Následující článek se záměrně provokujícím titulkem byl původně určen do redakčního dvousloupku v modelářském časopise RC revue a vyšel před třemi roky.
Proč ho vytahovat znovu na světlo a ještě v jiném oboru? Jednak se od počátku týkal i robotiky, ale především problém, jímž se zabývá, lze vidět v drobných obměnách i v uzavřené oblasti robotiky velmi často. Pro příklad se nemusí chodit daleko, stačí taková základní věc, jako je připojení relé k logickému výstupu mikrokontroléru. Když je v článku nakreslené konkrétní řešení pro PICAXE, určitě se vzápětí najde někdo, kdo hledá stejné zapojení pro Arduino a tvrdí, že nic ani podobného pro Arduino v článku není. A teď už původní text tak jak byl napsán pro modeláře:
Řekneme-li o někom, že je omezený, nebo dokonce, že je omezenec, je to přinejmenším neslušné, ne-li přímo jasná urážka. Přitom všichni bez výjimky omezení jsme. To, co chceme a snažíme se dělat, omezují zákony a nařízení, jsme omezeni časem svého života, svým fyzickým stavem, ale také finančními možnostmi, a podle toho, jak pozoruji některé modely, často neúspěšně a s údivem bojujeme i s omezeními danými fyzikálními zákony. Nikdo z nás nemůže říct, že jeho snažení naprosto nic neomezuje. Chtěl bych se ale zamyslet nad jiným druhem omezení, toho, které si mnozí usilovně budují sami, a ještě se tím chlubí.
Říká se, že posledním obdobím dějin, kdy jedinec mohl zvládnout všechno tehdy dostupné vědění lidstva, byla renesance. Nevím, jestli to tak je, ale v dnešní době už není možné udržet krok ani se vstřebáváním všech nových poznatků v jednom jediném oboru. Obory se dělí a jednotlivé specializace stále větví a zužují. Je nesporné, že specialista zvládne problém ve své oblasti lépe a rychleji, vlastně to pro něj ani není problém, spíš rutina. Na druhou stranu však úzká specializace většinou vede k omezení celkového přehledu třeba i v rámci oboru a stejné věci se „objevují“ a „vynalézají“ opakovaně, i když by stačilo podívat se k sousedům a aplikovat jejich poznatky u sebe.
To, co obecně popisuji, se nevyhnulo ani modelářství. Někoho baví dělat letadla, někoho lodě, jiný žije auty, někdo staví malé roboty. Tradiční modeláři vyznávající krásu dřevěných špejlí, lepidel a potahového papíru snad prominou, ale v tomto okamžiku zařadím amatérské robotiky mezi modeláře, jejich práce i používané prostředky jsou totiž tak podobné stavbě moderního RC modelu, že zkrátka nejde jinak. A hodí se jako příklad.
To, že každého baví něco jiného, je naprosto v pořádku, bylo by hrozné, kdybychom byli všichni stejní. V pořádku ale není, že obvyklé znalosti robotiků o modelářských servech, která běžně používají, ustrnuly ve stavu někdy před dvaceti léty. Za typické se považuje servo jako bylo kdysi hojně rozšířené HS-300, o existenci kovových převodovek, coreless motorů s rychlým rozběhem nebo dokonce programovatelných servozesilovačů, silných nebo velmi rychlých serv, ani netuší. Stejně tak není v pořádku, že modeláři teprve postupně a s velkým zpožděním objevují možnosti aktivní stabilizace, využití čidel zrychlení, tlaku a ultrazvukových dálkoměrů pro pomoc při řízení.
Abych ještě víc zacílil do vlastních řad, někteří letečtí modeláři netuší jak a čím barvit lexanové výlisky kabin, což je stejný problém, který dávno vyřešili automodeláři u svých karoserií, naopak u aut se často nerespektují základní zásady dimenzování a uložení vodičů nebo umístění RC vybavení, bez nichž by létající modely popadaly. Auta jsou „jen“ nespolehlivá a ztrácejí spojení. Podobných příkladů lze najít desítky. Co stojí v jejich pozadí? Omezení, která si uměle budujeme sami, způsob uvažování.
Potřebujeme-li přesně opracovávat měkké nebo naopak extrémně tvrdé kovy, je jistě správně hledat zkušenosti jiných modelářů, ale neomezujme se na to, zaměřme pozornost na ty, kdo to denně dělají, třeba zubní laboranty a jejich nástroje. Práce se dřevem, lepení a lakování, to je zase denní chleba restaurátorů. Ostatně jejich práce má s modelářstvím velmi mnoho společného. A ptejme se, protože odpovědi nemusí ležet viditelně na povrchu a být hned na první internetové stránce, možná jsou pro ně tak samozřejmé, že se už zkrátka o nich ani nemluví a nepíše.
A ještě více zacílím. Dost často se setkávám s reakcí: „ No to já jsem nečetl. Že to vyšlo v lodní rubrice? No jo, ale já dělám jen letadla.“ Abych se nedotkl výlučně leteckých modelářů, naprosto totéž lze říct o kterékoli jiné z modelářských odborností. Není špatné dělat „jen“ to svoje, nikdo z nás nemůže dělat všechno, už prostě proto, že nás omezují čas a finance. Je ale špatné, když se sami omezujeme jen na čerpání informací, které někdo před námi už označil a zaškatulkoval jako vhodné a určené pro naši specializaci. Snad jsem naivní, ale já věřím, že by to mělo být přesně naopak. Hledat informace všude a přemýšlet o tom, jestli by nešly uplatnit i v mé specializaci, a jak nejlépe. Nebo, když už držím informace v ruce, alespoň je neodmítat číst a přemýšlet o nich jen proto, že vyšly v rubrice, která není zrovna tou mojí. Je toho velmi málo, co se opravdu nedá využít jinde, než v jednom oboru, v jedné modelářské kategorii.
