V padesátých letech minulého století začali vědci, opojeni vidinou možností jaderné energie, uvažovat i o atomovém pohonu letadel. O tuto myšlenku se, pochopitelně, okamžitě začala zajímat armáda, protože atomový pohon by letadlům umožnil prakticky neomezený dolet. Americká armáda, věrná své pověstné akceschopnosti, přistoupila ihned k činům. O tom, zda tomu bylo podobně na i opačné straně barikády, tedy v SSSR, nejsou dodnes žádné zprávy.
Protože se o atomových letadlech nejen uvažovalo, ale začaly už i praktické pokusy s motory (video), bylo nutno začít uvažovat i o servisním prostředku, který by umožnil opravy a údržbu takových letadel bez ohrožení personálu radioaktivním zářením.
Tohle vše se odehrávalo v době, kdy byl tranzistor čerstvou novinkou, první integrované obvody (skládající se z ohromujícího počtu šesti tranzistorů) byly k dispozici pouze jako laboratorní vzorky a mikroprocesor byl zatím jen snem těch největších fantastů. O nějakém dálkově řízeném manipulátoru si mohli technici tedy nechat jen zdát. Do ohroženého postoru bylo potřeba dopravit člověka a vytvořit mu takové pracovní podmínky, aby přežil.
Projekt Beetle
Beetle postavila firma Jered Industries z Detroitu pro General Electric, přesněji pro její divizi jaderného pohonu a paliv na zakázku Centra speciálních zbraní USAF. Jak již bylo výše zmíněno, manipulátor byl původně určen k servisu a opravám plánované flotily letadel s jaderným pohonem.
Práce na projektu byly zahájeny v roce 1959 a Beetle byl dokončen v roce 1961. Beetle nevypadal na první pohled nikterak fantasticky – byla to mohutná nepravidelná věž podobná tankové, ale umístěná výsuvně na čtyřech mohutných hydraulických válcích, vybavená dvěma manipulátory a nesená pásovým podvozkem.
Právě u tohoto podvozku si původní prameny protiřečí. V původní zprávě Amerického Letectva se hovoří o použití kompletního strojového spodku z protiletadlového kanónu M-42 „Duster“, ale pozdější prameny se spíše přiklánějí k tomu, že z podvozku Dusteru byly použity pouze pásy, pojezdová kola a motor s převodovkou a korba podvozku byla postavena Brouku na míru. Tomu ostatně nasvědčují i dobové fotografie a uváděné rozměry.
Protože byl Beetle určen pro servis letadel s jaderným pohonem, která měla mít značné rozměry, musel být i Beetle mohutný, ovšem zároveň musel mít možnost vykonávat i ty nejjemnější činnosti. Dva manipulátory, kterými byl Beetle, vybaven si svými schopnostni nijak nezadaly s lidskou rukou.
Když se sen generálů o flotile jaderných letadlech zhroutil, byl celý projekt Beetle v roce 1961 ukončen a právě dokončené vozidlo předáno Americké armádě jako prostředek pro odstraňování trosek, způsobených jaderným výbuchem nebo havárií.
Že Beetle stál opravdu zato svědčí jeho rozmery: téměř 6 metrů dlouhý, 2,5 metru široký a 3,5 metru vysoký. Kabinu operátora s připojenými manipulátory bylo ovšem možno hydraulicky zdvihnout do výše až osmi metrů. Sama kabina, za které operátor řídil celý manipulátor, byla svařena z plátů jednopalcové oceli, vyložené 30 cm silnými deskami z olova. Průzor byl složen ze sedmi vrstev olovnatého skla o celkové síle téměř 60 centimetrů. Jen samotný hydraulicky poháněný poklop, kterým se vstupovalo do kabiny, vážil 7 tun a celý stroj vážil 77 tun. Poněkud stísněná kabina byla vybavena vším v tehdejší době dostupným pohodlím, klimatizací, chladničkou, malou televizí a dokonce i popelníkem. Z toho je zřejmé, že se od obsluhy očekávala opravdu dlouhá směna ve skutečně nebezpečném prostředí.
I přesto, že byl celý stroj tak mohutný, jeho manipulátory byly schopné i velmi jemných operací. Při veřejném předvádění v roce 1962 stroj svými manipulátory vyjmul z krabice vajec jedno z nich a byl ho schopen nerozbité vrátit zase zpět.
Naopak ovšem, pokud nasadil plný výkon, dokázal jeho pětisetkoňský motor vyvinout tažnou sílu přes 40 tun, kterou mohl s výhodou využít při odklizování trosek, které by vznikly po jaderném výbuchu. Taková síla byla ovšem vykoupena malou maximální rychlostí stroje – jen asi 15 km/hod. Tato maximální rychlost byla ale také stroji určena kvůli obavám o poškození jemné mechaniky manipulátorů nadměrnými vibracemi.
Beetle byl po celou dobu svého mechanického života sužován nesčetnými poruchami hydraulických obvodů, rozvodů elektřiny, elektrického generátoru umístěného v kabině obsluhy a také mechanickými poruchami manipulátorů. Interní zpráva USAF hovoří také o nutnosti neustálé potřebě údržby tohoto stroje vysoce kvalifikovaným presonálem.
Největším problémem pro armádu však byla nemožnost operačního nasazení takového stroje. Protože byl konstruován jako servisní pro letadla, mohl relativně spolehlivě pracovat jen v bezpečném prostředí leteckých
základen, ale pro polní nasazení se kvůli své poruchovosti a hmotnosti příliš nehodil.
Jak Beetle skončil není známo. Snad byl rozebrán, snad ještě zapomenut reziví v zastrčeném koutě některé ze základen USAF.
Je ovšem jasné, že éra těchto obrů už dávno skončila a v armádě je nahradily malé a levné dálkově ovladatelné manipulátory typu Talon (globalsecurity.org/talon).
A budoucnost nejspíše bude patřit některým z kráčejících strojů, jako je například „Velký pes“ (bostondynamics.com/robot_bigdog) firmy Boston Dynamics.
Další fotky na zde.