Záběh spalovacího motoru, třeba v nově koupeném autě, není žádnou novinkou. O záběhu elektromotoru ale slyšel málokdo. A záběh pod vodou? To je přece čirý nesmysl!
Původně jsem před několika léty informace o záběhu stejnosměrných (komutátorových) elektromotorů pod vodou považoval ze víceméně zdařilý vtípek. Pak jsem se ale nad celou věcí zamyslel, vyhledal další materiály a nakonec to i vyzkoušel – a ono to vážně funguje!
O co jde? Jednoduché „spotřební“ elektromotory s uhlíky mají z výroby rovnou stranu uhlíků, která dosedá na oblý komutátor. Ke kontaktu dochází na velmi malé ploše, uplatní se i mikroskopické rýhy a otřepky z výroby. Pokud se podaří přibrousit vzájemně uhlík a komutátor tak, aby hladce dosedaly větší plochou a zejména na plné šířce komutátoru, zlepší se kontakt a tedy se sníží ztráty, zvedne se výkon a motor bude dokonce méně rušit.
Pokud stačí, aby se motor „nějak“ točil, je samozřejmě záběh (tím spíše záběh pod vodou) zbytečný. Když ale jde o optimální výkon a účinnost, je záběh na místě. V novém motoru při běhu vznikají elektrické oblouky, které „vypálí“ kousky kovu i kousky uhlíku. Tím se porušuje hladkost kontaktních ploch. Postupem času se oba kontaktní materiály částečně vybrousí a motor je „zaběhnutý“ za provozu. Vrypy a díry způsobené oblouky nejsou většinou zvenku vidět, ale zvyšují ztráty v motoru a už nikdy zcela nezmizí. Prach z obrušování sedá na celý vnitřek včetně ložisek (ať už kluzných nebo kuličkových), kde působí jako brusná pasta.
Pokud nový motor zabíháme pod vodou, kapalina odvádí velmi účinně teplo, omezuje vznik oblouků, odplavuje obroušený materiál, brzdí motor a tím mu vytváří zátěž potřebnou pro záběh. Výsledkem je podstatně hladší kontaktní plocha, čistý vnitřek motoru bez prachu a tím lepší parametry i předpoklad pro citelně vyšší životnost.
Názorů na přesný postup záběhu je víc. Například ponořit motor do destilované vody, točit proti směru otáčení tři minuty, vyměnit vodu, točit ve směru otáčení tři minuty, vyjmout z vody a osušit, točit další minutu kvůli vyschnutí motoru zevnitř a nakonec namazat nepatrnou kapkou oleje ložiska. Namazání nahradí tuk, který se během pobytu pod vodou spolehlivě vyplaví.
Uvedený způsob je poměrně razantní. Jinou možností je nechat motor po vodou běžet na zlomek nominálního výkonu, ale podstatně déle. Poměr výkonu a doby je víceméně to jediné, v čem se jednotlivé zmínky o záběhu liší.
Vyzkoušel jsem záběh na zcela novém motoru SPEED 300. Nejprve jsem změřil s leteckou vrtulí Kavan 6/4 a napájením ze čtyř tvrdých článků NiCd otáčky – točil 5630 ot/min. Po tomto testu, který trval maximálně 10 sekund, šel motor do vody podle uvedeného postupu. Byl napájen proudem 4 A ze stabilizovaného zdroje, nejprve deset minut proti směru a pak deset minut po směru. Voda postupně zešedla vyplaveným prachem a zahřála se, některé úlomky uhlíků byly dokonce rozeznatelné i okem.
Po vyndání z vody byl motor vysušen tlakovým vzduchem a znovu spuštěn. Sekundu nebo dvě běžel klidně, ale pak začal pískat jak vyděšená myš. Namazání ložisek je opravdu nutné. Dostal na obě strany hřídele po malinké kapičce oleje na šicí stroje a hned bylo po pískání. Po dalším vyschnutí volně v teple se motor podrobil stejnému testu jako před záběhem – točil 5960 ot/min, zvuk byl bezesporu měkčí a kultivovanější.
Nechci dělat ukvapené závěry o tom, kolik výkonu po proceduře motor získá nebo jak se prodlouží jeho životnost. Mohu ale potvrdit, že tento „šílený“ způsob záběhu motor bez újmy přežije a jeho výkon se zlepší. Záběh pod vodou se netýká motorů s kovovými kartáčky ani motorů výkonných a kvalitních, jejichž uhlíky jsou rovnou přizpůsobeny a často přímo z výroby částečně zaběhnuty. Na druhou stranu se domnívám, že ani je by tento postup neměl poškodit.